Česká asociace cesty čaje Urasenke

Uncategorized

akimatsuri
0 comments

Čaj a cukroví pro milovníky japonské kultury

Naše studijní skupina se v neděli 5. října 2014 zúčastnila japonské slavnosti Akimatsuri na Stadionu Markéta v Praze. Návštěvníkům jsme podávali čaj a vlastnoručně vyráběné japonské cukroví s nádechem přicházejícího podzimu.
Děkujeme vám, že jsme se s vámi mohli při této příležitosti potkat.

0 comments

Raku workshop

„Raku“ znamená „radost“. Proč je ale právě raku tak radostné? To nám odhalil keramický workshop, kterého jsme se jako studenti České asociace cesty čaje Urasenke zúčastnili. Strávili jsme celkem dva dny v Žacléři, v oslnivém údolí přímo pod horami, které dělí Českou republiku a Polsko. Na dva dny jsme se stali studenty a posluchači paní Ireny Hirai, která spolu se svým manželem založila v Žacléři keramickou dílnu a pec s názvem Asahi.

Po uvedení do historie i současných směrů keramiky raku, která je významná právě pro svět japonské cesty čaje, jsme si sami zkusili nelehkou úlohu tvůrců. Z kusu zprvu nepoddajné hlíny jsme nejprve modelovali z ruky a poté i na hrnčířském kruhu. Vzhledem k naší náklonnosti k cestě čaje a obdivu ke keramice využívané pro čajový obřad, mnozí z nás zkusili vytvořit čajové misky (čawany), ale také menší čajové šálky, tácy na cukroví či vázy na květinové dekorace čajové místnosti.

Pro mnohé z nás bylo velmi těžké vyrovnat se s tím, že „hlína má svou paměť“, jak nám často připomínala naše učitelka, paní Hirai, a že uspokojivého výsledku dosáhneme spíše tak, že ji necháme hovořit a budeme jí naslouchat, než když se jí pokusíme přemluvit a násilím nasměrovat na naši cestu. A tak jsme chvílemi zkusili zavřít oči a bez vidiny precizního výsledku se nechat vést materiálem samotným a s podivem jsme zjistili, že se nám to daří lépe než předtím.

Naše díla jsme po přežahu glazovali a dekorovali různými druhy oxidů (železa, mědi, kobaltu i dalších kovů). A potom nastal samotný výpal raku – pro některé chvíle pravdy, pro jiné chvíle radosti. Do cihlové pece vyhřívané plynem jsme postupně naskládali naše výtvory a po dosažení kýžené teploty jsme je zcela rozžhavené vyndavali obrovskými kovovými kleštěmi. Podle vlastního uvážení a představy o konečné jejich podobě jsme je nechali na vzduchu projít procesem oxidace, anebo jsme je vložili do pilin, kde nastal proces redukce.

A jak to dopadlo? Pro každého jinak. První výpal raku byl pro nás zkouškou. Otestoval nás tak, že bychom to ani při nejmenším nečekali. Zjistili jsme, že přehnaná očekávání nezkušených učňů nemají v raku své místo, a že pokud „zelená vyjde nakonec jako červená anebo dokonce jako šedá“, tak se přeci nic neděje. Zjistili jsme, že raku je jedno velké překvapení.

Překvapení, které nám odkrývá skutečnost, že ne vše si můžeme naplánovat a ne vše musí vyjít vždy podle našich představ. Raku je technika, při níž vstoupíme do procesu výpalu a snažíme se jej ovlivnit, avšak ovlivnit jej můžeme jen do určité míry. Raku nás učí pokoře: pokoře, pochopení a toleranci. Raku nás učí tomu, že nejsme pány, ale spíše spolutvůrci a že přírodu nemůžeme spoutat, ať bychom se snažili sebevíc.

Raku je skutečně radost, radost z překvapení, co krásného vznikne ze spolupráce hlíny, lidského těla i ducha a ohně.

Děkujeme paní Ireně Hirai za nezapomenutelnou zkušenost keramické tvorby i výpalu.