Česká asociace cesty čaje Urasenke

DSC02649
0 comments

Raku workshop

Raku“ zna­mená „radost“. Proč je ale právě raku tak radostné? To nám odha­lil kera­mický workshop, kte­rého jsme se jako stu­denti České aso­ci­ace cesty čaje Ura­senke zúčast­nili. Strá­vili jsme cel­kem dva dny v Žac­léři, v osl­ni­vém údolí přímo pod horami, které dělí Čes­kou repub­liku a Pol­sko. Na dva dny jsme se stali stu­denty a poslu­chači paní Ireny Hirai, která spolu se svým man­že­lem zalo­žila v Žac­léři kera­mic­kou dílnu a pec s názvem Asahi.

Po uve­dení do his­to­rie i sou­čas­ných směrů kera­miky raku, která je významná právě pro svět japon­ské cesty čaje, jsme si sami zku­sili neleh­kou úlohu tvůrců. Z kusu zprvu nepod­dajné hlíny jsme nej­prve mode­lo­vali z ruky a poté i na hrn­číř­ském kruhu. Vzhle­dem k naší náklon­nosti k cestě čaje a obdivu ke kera­mice vyu­ží­vané pro čajový obřad, mnozí z nás zku­sili vytvo­řit čajové misky (čawany), ale také menší čajové šálky, tácy na cuk­roví či vázy na kvě­ti­nové deko­race čajové míst­nosti.

Pro mnohé z nás bylo velmi těžké vyrov­nat se s tím, že „hlína má svou paměť“, jak nám často při­po­mí­nala naše uči­telka, paní Hirai, a že uspo­ko­ji­vého výsledku dosáh­neme spíše tak, že ji necháme hovo­řit a budeme jí naslou­chat, než když se jí poku­síme pře­mlu­vit a nási­lím nasmě­ro­vat na naši cestu. A tak jsme chví­lemi zku­sili zavřít oči a bez vidiny pre­ciz­ního výsledku se nechat vést mate­ri­á­lem samot­ným a s podi­vem jsme zjis­tili, že se nám to daří lépe než před­tím.

Naše díla jsme po pře­žahu gla­zo­vali a deko­ro­vali růz­nými druhy oxidů (železa, mědi, kobaltu i dal­ších kovů). A potom nastal samotný výpal raku – pro některé chvíle pravdy, pro jiné chvíle radosti. Do cih­lové pece vyhří­vané ply­nem jsme postupně nasklá­dali naše výtvory a po dosa­žení kýžené tep­loty jsme je zcela roz­žha­vené vyn­da­vali obrov­skými kovo­vými kleš­těmi. Podle vlast­ního uvá­žení a před­stavy o konečné jejich podobě jsme je nechali na vzdu­chu pro­jít pro­ce­sem oxi­dace, anebo jsme je vlo­žili do pilin, kde nastal pro­ces redukce.

A jak to dopadlo? Pro kaž­dého jinak. První výpal raku byl pro nás zkouš­kou. Otes­to­val nás tak, že bychom to ani při nejmen­ším neče­kali. Zjis­tili jsme, že pře­hnaná oče­ká­vání nezku­še­ných učňů nemají v raku své místo, a že pokud „zelená vyjde nako­nec jako čer­vená anebo dokonce jako šedá“, tak se přeci nic neděje. Zjis­tili jsme, že raku je jedno velké pře­kva­pení.

Pře­kva­pení, které nám odkrývá sku­teč­nost, že ne vše si můžeme naplá­no­vat a ne vše musí vyjít vždy podle našich před­stav. Raku je tech­nika, při níž vstou­píme do pro­cesu výpalu a sna­žíme se jej ovliv­nit, avšak ovliv­nit jej můžeme jen do určité míry. Raku nás učí pokoře: pokoře, pocho­pení a tole­ranci. Raku nás učí tomu, že nejsme pány, ale spíše spo­lu­tvůrci a že pří­rodu nemů­žeme spou­tat, ať bychom se sna­žili sebe­víc.

Raku je sku­tečně radost, radost z pře­kva­pení, co krás­ného vznikne ze spo­lu­práce hlíny, lid­ského těla i ducha a ohně.

Děku­jeme paní Ireně Hirai za neza­po­me­nu­tel­nou zku­še­nost kera­mické tvorby i výpalu.

Leave A Comment